Tuto otázku jsem si nahlas nebo v duchu začala v posledních letech pokládat, když se do médií dostane nějaká kauza informující o obětech nějakého podvodného chování a tyto oběti jsou zesměšňovány.
Ač ve mně tyto pocity vzbudila už kauza kolem guru Járy, neuměla jsem si pořádně tuto myšlenku pojmenovat, dokud jsem neviděla reakce na kauzu Aktip.
My se s situací seznámíme až v té finální fázi - když je vše odhaleno, jsou vidět výsledky a jsou nám předkládány ty poslední kapky, které přeplnily pohár.
Ale co nevidíme, co si neuvědomujeme?
V jaké byla osoba situaci, když se dostala pod ruce těmto lidem?
Jaké postupné manipulační techniky byly užity?
Co bylo budoucím obětem naslibováno?
Nevidíme postupné vytváření důvěry a vztahu mezi manipulátorem a jejich cílem.
A především ještě jednu věc - jak to měli ti lidé vědět? Jak měli vědět, že daný léčitel nemá (a dle současných poznatků je nemožné, aby měl) slibované schopnosti? Že daná osoba, která sice k věci formální vzdělání má, se snaží jen vydělat a vědomě říká zavádějící či lživé fráze? Že tvrzení z úst daných manipulátorů nejsou o nic opřené? Že opravdu neexistuje zázračná léčba rakoviny?
Často se potkám s odpovědí, že měli užít kritické myšlení. Dobře, ale kde se to měli naučit? Ve školách se učí sporadicky a když už ano, je to buďto skrze přednášku hosta (jako jsem já) nebo se to učí odděleně, jako nějakou dovednost, která není součástí “normálních” předmětů. Na vysokých školách není situace o moc lepší, nezávisle na oboru. Existuje představa, že lidé s medicínským, přírodovědným a technickým vzděláním jsou na tom automaticky lépe - když se ale podíváme na osobnosti a příznivce alternativní scény, jsme vyvedeni z omylu.
A co se týká vlastního informování? Kdybychom se spoléhali jen na média - a to s velkou lítostí musím říct i ta veřejnoprávní - úplně bychom si nepomohli. Pod štítem objektivity jsou prezentovány, často i bez jakékoliv oponentury, názory a tvrzení, které nejsou nijak ukotvená v faktech. Tyto osoby jsou nejspíš zvány díky svému lesku, či veřejné popularitě - to ovšem není měřítko znalostí.
A pokud chceme, aby se někdo sám cvičil v kritickém myšlení, materiálů k tomu v češtině je zoufale málo. Také musíme vzít v potaz, že ne každý člověk má čas, energii a (co se kurzů a knih týče) finance na to, aby se nad rámec své práce, koníčků a osobního života dále vzdělával v něčem, co by mělo být součástí základního vzdělávání. A sebevzdělávání, obzvlášť u kritického myšlení, není nic jednoduchého. Přeci jen to není jako učit se slovíčka nazpaměť.
Tedy, není na místě se smát lidem, kteří svou naději vkládají do zázračných tvrzení. Veřejný prostor je naplněn osobnostmi a články a rozhovory a reportážemi, které je bez sebemenších pochyb propagují. Tyto tvrzení jsou samozřejmě mnohem zajímavější, než obyčejná přízemní fakta. Nad to, i člověk v dobré životní situaci není odolný manipulaci, natož někdo, kdo prochází těžkou chvílí.