Informační džungle v nás vytvořila dojem, že pravda je doménou několika vyvolených. Setkávám se s otázkami „Kdo rozhodne, co je dezinformace?“ nebo „Kdo určí, co je pravda?“ Není to jednoduché, ale zároveň to není neskonatelně složité, dopátrat se k jádru.
Když se studentů v rámci svých přednášek Nenech se nachytat! ptám na to, co je to pravda, zavládne hrobové ticho. Je to slovo, které sice denně užíváme, ale jako koncept se nám zdá nepolapitelný.
Pojďme se pobavit o pravdě. Nikoliv o Pravdě, ale o pravdě. Protože pravda může být naprosto obyčejnou, dosažitelnou věcí. Nemusí být metafyzická, nemusí být tajemná, nemusí být nedosažitelná. Je možné se jí dopátrat i celkem jednoduše.
Zároveň, ač je pravda, že každý z nás vnímá okolní svět jinak, máme jinou perspektivu, jiné zkušenosti, jiné předporozumění, nazývat individuální pohledy osobní Pravdou je neuvěřitelně zkreslující. Ano, prožitky každého z nás jsou hodnotné a validní. Naše emoce a dojmy jsou skutečné. To ovšem neznamená, že situace, spouštěč, proběhla tak, jak si myslíme, či pamatujeme. Máme samozřejmě tendenci si z těchto předporozumění, názorů, emocí a prožitků stavět vlastní realitu, vlastní Pravdu. I z toho důvodu, že se nám pravda/Pravda zdá nedostažitelná.
Informační džungle v nás vytvořila dojem, že pravda je doménou několika vyvolených. Setkávám se s otázkami „Kdo rozhodne, co je dezinformace?“ nebo „Kdo určí, co je pravda?“
Už jsme tak vyčerpaní ze snahy se vyznat, že si ani neuvědomujeme, že si sami klademe klacky pod nohy.
Na množství informací si pomalu zvykáme, ale máme tu další překážky - jak obaly, do kterých jsou informace baleny, tak nahost informací vytržených z kontextu.
Vidíme i naprosté překroucení významu svobody slova, kdy se z svobody vyjadřovat svůj názor bez strachu penalizace a cenzury od státu stalo přesvědčení, že všechny názory mají stejnou hodnotu a neexistuje zodpovědnost za vyřčená slova.
Těmito myšlenkami a útržky se snažím ilustrovat naprostou zmatenost veřejného diskurzu, která vede k rezignaci se jakkoliv snažit, nebo naopak naprostému upnutí se na radikální názor, neotřesitelný fakty.
Není to jednoduché, ale zároveň to není neskonatelně složité, najít si střední cestu.
Čeho se tedy můžeme chytit?
Čas
Málokdy jsme v situaci, kdy je nutné, abychom ze sebe okamžitě vyplodili nějaký názor. Nikdo nás nenutí zanechat komentář v diskuzi on-line a pokud jsme tázáni osobně někým, je naprosto v pořádku říct „Ještě se o tom potřebuji víc dozvědět.“
Je vhodné oddálit vynesení soudu, vyřčení názoru, protože jako lidé ho neradi bereme zpět. Neradi přiznáváme chybu. Pokud se nějak o svém názoru rozhodneme, budeme raději hledat způsoby, jak si ho potvrdit, než si ho vyvrátit.
Dát si na čas - jak sobě, tak i čas nechat víc informací vyplout na povrch - je proto tím prvním krokem, tou nejlepší a nejjednodušší metodou, jak neklamat sebe ani okolí.
A pokud v časovém presu jsme, je vhodné přiklonit se k bezpečné mainstreamové variantě a během té doby se informovat dále.
Břitvy
Břitvy jsou jednoduché filozofické principy, které nám pomohou odříznout balast a dostat se k jádru věci. Nejsou neomylné, ale jsou skvělou pomůckou. Základních břitev je osm, pro naše účely nám na začátek postačí tři: Occamova, Hanlonova a Saganova.
Occamova břitva
Occamova břitva je často interpretována jako „Nejjednodušší řešení je to správné.“ Toto zjednodušení je zavádějící a nejasné.
Dám příklad:
Nemohu ráno najít brýle. Co se stalo?
A) Schoval mi je skřítek.
B) Nesla jsem si je z koupelny, pak jsem ale chtěla něco uklidit, pak jsem je poponesla a pak jsem si vzpomněla, že musím něco dopsat a nedonesla jsem si je na noční stolek.
Možnost A se samozřejmě zdá jednodušší. Je ale více pravděpodobná?
Tento příklad je hloupý, ale můžete si do něj dosadit složitější scénář. To, že je něco na první pohled jednodušší, neznamená, že je to pravděpodobnější, pokud se nepodíváme na množství předpokladů a obzvlášť na množství nepodložených předpokladů, které je nutné udělat.
Tedy, rozbor:
Předpoklad pro možnost B je moje roztržitost, která byla v minulosti několikrát prokázána.
A teď možnost A. Musím předpokládat, že u mě doma žije skřítek, i když jsem ho nikdy neviděla a nemám žádný důkaz pro to, že u mě bydlí. Pokud předpokládám, že u mě bydlí, musím předpokládat, že skřítci existují. Tedy, že existuje bytost, pro jejíž existenci nemáme jediný důkaz a tato mýtická bytost se rozhodla, že u mě bude tajně žít a schovávat mi brýle. Najednou možnost A už není tak jednoduchá.
Pokud tento princip aplikujeme na domnělá spiknutí, donutí nás k naprosto praktickému zhodnocení situace. Například, u celosvětových konspiračních teorií: Je opravdu možné, aby se všichni státníci světa byli schopni jednostranně tajně domluvit? Ne všichni jsou schopni se spolu jazykově domluvit, takže by u tajného domlouvání museli být tlumočníci. Udrželi by všichni tajemství? Nesvěřili by se někteří doma?
Když sejmeme mystičnost a tajemnost a zhodnotíme praktickou stránku konspiračních teorií a spikleneckých myšlenek, nemusíme být odborníky na téma, kolem kterého se konspirační teorie točí, abychom byli schopni vyhodnotit její pravděpodobnost.
Occamova břitva: „To řešení, u kterého se musí udělat nejmenší množství nepodložených předpokladů, je to správné.“
Hanlonova břitva
„Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost.“
Hloupost, nedorozumění, chyba, nezkušenost, nekompetentnost - to vše může stát za domnělým zlým činem.
Než tedy budeme přisuzovat zlý úmysl, který je součástí nějakého většího plánu, je třeba si ověřit, zda se nejednalo o jednoduché, naprosto lidské, pochybení - to ovšem neznamená, že nemůže mít fatalní důsledky.
Zlopadouši samozřejmě mezi námi jsou, ale nejsou tak efektivní a úspěšní s tak komplexními plány, aby ovlivňovali vše, co je jim přisuzováno.
Saganova břitva (Saganův standard)
„Mimořádná tvrzení potřebují mimořádné důkazy.“
Pokud existuje množství oveřených a ověřitelných důkazů, které jasně ukazují určitým směrem, nenechme se strhnout plamenným názorem či tvrzením, které se nás snaží přesvědčit o opaku. K mimořádným tvrzením, které jsou v přímem rozporu s dosavadními důkazy, musíme přistupovat se značnou opatrností a nedůvěrou a je naprosto na místě chtít po osobě, která je vyřkla, aby svá tvrzení podpořila něčím víc, než jen svým názorem.
Společné pátrání
Někdy se můžeme zamotat do svých myšlenek tolik, že se sami v nich ztratíme. Proto je vhodné najít si sparring-partnera, se kterým máme možnost dohledávat a konzultovat nahlas. Něco nám může dávat pocitově smysl, dokud nejsme nuceni to dát do slov a prozkoumat z jiných perspektiv. Najděte si osobu nebo osoby, které budou ochotny vám nastavit zrcadlo. To, že budete nuceni dohledat si ověřené a ověřitelné důkazy, vás dostane k pravdě.
Další užitečné mačety na informační džungli naleznete v kategorii Mini-manuály.