Aktualizace 30. 3. 2020
I sebelepší média a i ti nejpoctivější novináři se mohou dopustit chyb v referování o událostech, natož pak ti ostatní.
Tady jsou kategorie špatné žurnalistické práce, se kterými se potkáváme každý den a často si ani neuvědomujeme, že dochází k manipulaci skutečnosti.
Prvních šest vytvořil profesor žurnalistiky na NYU Jay Rosen. Ta poslední, sedmá, je můj dodatek.
A. On řekl / Ona řekla
Je veřejný rozpor.
Tento rozpor se dostane do médií.
Není vážná snaha o analýzu tvrzení, která jsou v konfliktu, přestože se na nich spor zakládá. (Zprávou je ten spor, ne informace, o které je pře).
4. Existuje způsob, jak si jednotlivá tvrzení ověřit, ale reportáž se (ať už z jakéhokoliv důvodu) tím nezabývá.
Novinář se dostává do středu opačných tvrzení, což vede k polarizaci čtenářů/diváků/posluchačů.
Proč je to problém? Protože pro konzumenty daného média je na stejnou úroveň postavena osoba s odborností odpovídající tématu a osobu, která má názor. Dochází ke splynutí práva na vlastní názor s chybným předpokladem, že všechny názory jsou stejně opodstatněné.
B. Pohled odnikud
Prezentování pozornost-upínajících informací tak, že klíčová fakta zaniknou.
Tato chyba je založená na prezentování věcných fakt bez zasazení do širšího kontextu.
Vede čtenáře k vytvoření si vlastní verze události, která vůbec nemusí odpovídat realitě,
skutečnému průběhu události. Tato vágnost, vede ještě k větší dezinformaci čtenáře, než
kdyby zprávu nečetl vůbec.
C. Ústup k falešnému středu
Předpoklad, že pravda musí ležet někde uprostřed mezi opačnými názory. Prezentace toho středu jako objektivní pravdy.
Z nějakého důvodu je střed/průměr názorů (nejen) novináři asociován s pravdou.
Ovšem prezentovat střed mezi názorovými extrémy neznamená prezentovat podloženou
informaci.
Bývalý reportér z Washington Post, Paul Taylor, ve své knize See How They Run
vysvětluje, že nalezením středu mezi tím nejhorším a nejlepším, co se dá o osobě/zákonu/
nápadu říct, se zbavuje dilemat. Snaží se nalézt pravdu, ale zároveň se vyhne dělání těžkých rozhodnutí. Doufá, že prezentováním středobodu se častěji trefí do pravdy, než kdyby
používal jiný kompas. Dle Rosena se jedná o impulz hledání útočiště, nikoliv hledání pravdy
a toto hledání útočiště není naplněním povinností novináře.
Důsledky prezentování polopravd mohou ale mít negativní dopad. Určitá rizika
nejsou brána s dostatečnou vážností, nebo naopak se hledají rizika tam, kde nejsou. Nevinné
osoby můžou trpět falešným nařčením a zase vinné osoby můžou mít na své straně názor
veřejnosti tímto zkreslením.
D) Výprava za nevinností
Předstírání, že novinář nemá svou vlastní agendu, názor, perspektivu a že referuje objektivně.
Aneb, novináři jsou také lidi.
E) Sféra deviace
Každé médium / každá platforma má sféru názorů, které prezentuje a nedá prostor perspektivě osoby, která je mimo sféru. Neřeší se, jak a čím je názor podložený, ale zda zapadá.
Jedná se o téměř pravý opak té předchozí chyby. Sféra deviace je označení pro
Vénnův diagram přípustných témat, názorů, hledisk a prezentovaných osobností daného
média. Každé médium, i to sebekvalitnější má jistou sféru. Tato sféra je smysluplná, pokud
dominující množina Vénnova diagramu jsou podložené informace. Ztrácí smysl, když
dominující množinou je určitý názor, který může být jen potvrzován. Pokud chcete zjistit sféru deviace vašich oblíbených zdrojů v anglickém jazyce, velmi doporučuji web Media Bias/Fact Check.
F) Církev seznámených
Prezentace ostřílené persóny, která uklidňuje veřejnost, že sice nemůže přesně sdělit, co se děje, ale bavila se s lidmi ve vnitřním kruhu a celé je to “v cajku”
Tato poslední chyba je v českém mediálním kontextu méně častá. Církev seznámených
označuje úzký okruh novinářů, kteří jsou v blízkém, až přátelském vztahu s politiky, o
kterých referují. Obsah těchto zpráv má často podobu "já to vím - co přesně vím, vám nepovím - mám od ní/něj potvrzeno, že je vše v pořádku." Funguje tedy na bázi důvěry mezi novinářem a politikem a od veřejnosti se očekává příjetí zprávy bez pochyb.
G) "Jen fakta" - příbuzné typu B)
I když se snažíme prezentovat co nejpravdivěji a nejobjektivněji, vždy si vybíráme fakta, kterými budeme argumentovat (referovat o skutečnosti jako celku není v lidských silách, ani časových možnostech). Proto velmi záleží na tvaru, který vykousneme z koláče faktů. Zda ta část, kterou prezentujeme, opravdu reprezentuje celý obraz, nebo zda by kontext naprosto zničil náš narativ.
Ač se nikdy nedá o nějaké problematice informovat ve všech detailech,
zpráva v médiích je přece jen příběh a jako příběh si vybírá fakta, která jsou pro něj
relevantní. Prezentování příběhu jako neomylné vypodobnění reality je zavádějící.
Další tipy, jak se nenechat nachytat tady.