"Najděte si to sami." - pokud po této větě nenásleduje: "a udělejte referát na příští hodinu", povinnost z velké pravděpodobnosti neleží na vás.
Tedy, s frází "najděte si to sami" se často potkáte v diskuzích, když někdo předhodí nepodložené tvrzení a vy chcete vědět, jak na to osoba přišla. Občas ale neškodí si na sebe břemeno vzít. Pojďme se tedy podívat, kdy na nás břemeno neleží a kdy naopak neuškodí ho přijmout.
Kdy břemeno na sebe vzít?
Pokud se snažíme k tématům přistupovat skepticky, nejčastěji se ocitáme v dvou typech diskuze (tyto dvě kategorie nemají přesné hranice). Společné mají to, že v obou případech se jedná o tvrzení, která se neshodují s vědeckým konsensem či neodpovídají skutečnosti.
A. Diskutujeme s někým, kdo prosazuje nepodložené tvrzení, které hlásá nějaká skupina (břemeno nebrat! nechte ho tam hezky ležet, ani na něj nesahejte, ani nekoukejte)
B. Diskutujeme s někým, kdo se opírá o "obecně známý fakt" (můžete ho vzít na záda)
Názor z nechtěné nevědomosti
Problém s kategorií B je ten, že tato "obecně známá fakta" jsou tak obecně známá, že osobu by ani nenapadlo si zjišťovat, zda je to pravda. Příklad toho je tvrzení, že užíváme jen 10 % mozku. Pro mnoho osob je to naprostá samozřejmost, něco, co asi vědci zjistili. Nenapadlo by je pochybovat, protože "se to říká". Mezi další kolující mýty se řadí i představy o horoskopech - je známo, že ty horoskopy, co jsou v novinách, jsou blbost, to všichni víme, ale ty "skutečné" horoskopy fungují. Stejně tak i to, že ti "skuteční" věštci pomáhají policii. Může se jednat i o tvrzení, nad kterými běžně nepřemýšlíme - jako představa, že Vikingové měli na helmách rohy, že Napoleon byl malého vzrůstu, či že králové, kteří měli navštívit Ježíška v jesličkách, byli tři. V naší společnosti je rozšířeno podobných mýtů a dojmů nespočet. A pokud chceme diskutovat s někým z kategorie B, je na místě vhodným, vstřícným způsobem, daný mýtus osvětlit. Bohužel je rozšířená představa, že na každém šprochu, pravdy trochu a běžný člověk si nedokáže představit, že by někdo něco tvrdil "jen tak", i když to dělá také.
Jak se vyhnout tomu, aby na vás bylo hozeno důkazní břemeno?
Nejprve si sami ověřte, že to, co chcete tvrdit, je zasazené do reality - viz mini-manuál Než jdu s názorem ven.
Ujasněte si, zda vstupujete do good faith debaty, aneb debaty, kde osoba, se kterou diskutujete má zájem opravdu diskutovat, nikoliv vás jen připravit o čas a pro vlastní pobavení cíleně nechápat, co se snažíte říct.
Dejte si pozor na tzv. sea-lioning (lachtanování😃). To je metoda užívaná diskuzními trolly, v rámci které vám odkaz/důkaz dají, vy strávíte čas se čtením a rozborem, poukážete na slabá místa a troll místo diskuze o problematice předloženého odkazu/důkazu, či bez toho, aby si vaše námitky poslechl/přečetl, akorát nadhodí další.
"Jen se ptám" je další oblíbená metoda trollů. Sama jsem člověkem, který se hodně ptá. Rozdíl je v tom, že mě odpověď zajímá a chci skrze odpovědi buďto lépe pochopit téma nebo názory a představy toho, kdo mi odpovídá. Jenže jenseptáči předstírají neporozumění a baví se tím, že místo hlavního tématu, o kterém má být řeč, kmitáte kolem banalit.
"Zjistěte si to sami" nebo "Najděte si to sami, je toho na internetu" - většinou znamená, že pokud téma hodíme do vyhledavače, na prvních místech se objeví weby, které danou věc hlásají. Alternativní weby mají většinou perfektně optimalizované SEO a jsou na prvních místech ve vyhledavačích. Pozice při vyhledávání nám toho o kvalitě obsahu moc nepoví.
"To je můj názor" - jak víte, ráda říkám, že tato fráze je začátkem diskuze, nikoliv jejím ukončením. S touto frází se potkáte, když druhého diskutujícího verbálně zatlačíte do rohu a nutíte ho se konfrontovat s tím, že pro svůj názor nemá opodstatnění. Můžete je odkázat na bod 1. 😉
Nedělejte práci za ostatní, když jí odmítají dělat, a nenechte se uhánět.
Na závěr, buďte stejně přísní na sebe, jako jste na ostatní. Paušalizace osobní zkušenosti je špatný způsob argumentace, ať máte pravdu či ne. Aneb, názor založen jen a pouze na svém osobním prožitku nestojí na kvalitních základech, i kdyby se názor shodoval s realitou. Zároveň je třeba mít na paměti to, že přestože subjektivní vnímání reality může být klamné, pocity, které toto subjektivní vnímání vyvolává, jsou skutečné. Balancování na hraně citlivosti a přísnosti je dlouhodobý trénink.