V zážitcích, prožitcích, zkušenostech a svědectvích se skvěle odráží naše vnímání světa. Do popředí se dostává to, co považujeme za důležité, a mizí v nich to, co je pro nás nepodstatné. Každý prožitek je svým způsobem pravdivý, protože je skutečný pro toho, kdo ho prožil, nezávisle na tom, do jaké míry se protíná se skutečností.
Subjektivita prožitků se odvíjí od toho, že naše paměť opravdu nefunguje jako videokamera. Nevšímá si všech detailů, nemá přesný záznam a z toho mála, co zaznamená, si uloží jen část a pak při "zpětném přehrání" se záznam zašmodrchá. Obzvlášť v 90. letech se rozmohla představa, že máme všechno uložené a pokud máme schopného průvodce, můžeme si na cokoliv rozpomenout. Dnes už víme, že toto je recept na vytvoření falešných vzpomínek. Sice víme, že s pamětí je to jinak, ale představa přetrvává. Pokud vás toto témat víc zajímá, dole pod textem najdete video od Elizabeth Loftus, která je považovaná za špičku v oboru (můžete si nastavit české titulky). Nejlépe si pamatujeme podrobnosti v momentech lehkého stresu, hůře pak v momentech pro probuzení a nejhůře pak ve chvílích těžkého stresu. I proto oběti násilných činů mají takový problém s popisem pachatele (pokud se nejedná o někoho, koho znají).
Předchozí dva odstavce byly dlouhou cestou k tomu, že osobní svědectví mohou být nespolehlivá. Hledáme vzorce tam, kde žádné nejsou (toho je hezkým příkladem pareidolie). Dáváme do souvislosti jevy, které žádnou souvislost nemají - pleteme si korelaci (jevy vyskytující se v podobnou dobu) a kauzalitu (jev A zapříčiňuje jev B). Mimo to, jsme velmi ovlivnitelní i okolím.
Pokud máme nějakou řádně prozkoumanou problematiku (např. očkování nezpůsobuje autismus, lidé neumí levitovat, pomocí horoskopů se o sobě ani o budoucnosti nic nedozvíme), nestačí tedy jen dojem, nebo převprávěný příběh od sestřenice souseda naší babičky, že to celé je jinak. Mimořádná tvrzení potřebují mimořádné důkazy. A vyprávění, i té sebedůvěryhodnější osoby, tím prostě není. Není to otázkou toho, že by nám chtěli lhát - to vůbec ne. Oni svůj příběh jako pravdivý vnímají. Ale, být o něčem hluboce přesvědčen, že je pravdivé, nemá nic společného s tím, zda to opravdu pravdivé je, pokud nedělám nic proto, abych si své přesvědčení ověřila.