• Claire Klingenberg

Úterní úvahy #4: Úvaha o váze



TW:PPP


Byla jsem hubené dítě.


Dokonce tak hubená, že pokaždé, když se moji rodiče se mnou vrátili z USA, babička (ve skutečnosti prababička, ale říkala jsem jí Babi) měla strach, zda mě v té Americe vůbec dávají najíst.


Prostě jsem se z Ameriky vždycky prý vracela hubenější.


A pak jednou ne.


Naši už byli pár let rozvedení, babička už s námi nebyla. Jezdila jsem za otcem na letní prázdniny. Přes léto u mě začala nastupovat puberta, moje tělo se začalo měnit a já nevěděla, co s ním. Doma byli šokovaní, jak vypadám. Nebylo to tak, že bych se po osmi týdnech vrátila jako kulička. Ale už jsem prostě nebyla kost a kůže - malá holčička byla prostě pryč. Když jsem po letech viděla fotky z té doby, vypadám naprosto průměrně na svůj věk. Tak jsem to v tu chvíli nevnímala.


Bylo mi čtrnáct, když jsem začala pravidelně zvracet. Jak už jsem tehdy měla ráda tu přesnost a "správnost", vzala jsem si až příliš k srdci informaci, že se po šesté hodině už nemá jíst (mimochodem, to je naprostý nesmysl). Když se mi nepodařilo vyhnout se jezení po šesté, chodila jsem pak v noci večer zvracet. Uvědomovala jsem si, že tohle také není pro mě zdravé a ještě plýtvám jídlem. Po několika měsících jsem s tím dokázala přestat - zatím se to u mě nepřeměnilo v nutkání, dělala jsem to z pocitu "povinnosti".


V sedmnácti se mi konečně "váha správně distribuovala". A několik let jsem byla štíhlá. Ale také jsem v tu dobu měla obrovské množství stresu. Poté, co jsem poznala svého nynějšího manžela a byli jsme nějakou dobu spolu, trochu jsem přibrala. Okolí mě na to samozřejmě upozornilo. Od rodinné známé jsem slyšela i "Ty jsi přibrala, viď? Je vidět, že jsi ve spokojeném vztahu." Chápu, že ona to myslela "dobře", ale o tyto dobře míněné poznámky jsem opravdu zájem neměla.


To je obecně problém s dobře míněnými poznámkami nebo radami. Než je dám, je třeba zapřemýšlet, zda si o ně osoba skutečně řekla.


Byli jsme v restauraci s blízkými rodinnými přáteli. Ona ve chvíli, kdy jsme byly samy, mi řekla, že mít křivky je v pořádku, to se mužům líbí, ale musí se hlídat, aby to nebylo moc.


"Víš, že jsi přibrala?"

"Musíš se teď víc hlídat."

"Ono nevypadá hezky, když..."

"Tady máš faldíky a špíčky."

"Jsi takový tlusťoušek."

"Pořádná p***l je základ rodinného štěstí."


Tyto poznámky vedly ke dvěma výsledkům - buďto jsem si ze svých faldíků a velkého zadku začala dělat legraci, nebo jsem se rozbrečela a pro uklidnění nacpala sladkým. Pak jsem měla chvíle, kdy jsem si připadala tak tlustá, že jsem ani nechtěla vyjít ven. Měla jsem pocit, že je mi všechno malé. A většina věcí skutečně byla, protože jsem žila v přesvědčení, že musím být schopna se vejít do věcí, které jsem nosila v šestnácti. Měla jsem nepadnoucí spodní prádlo, ale místo, abych přijala, že se s dospělostí proporce mění, tak jsem to, že mě škrtilo, brala jako znaky obezity. Každý večer jsem měla po celém trupu červené šlicy - od kalhotek, od džín, do kterých jsem se občas zapínala vleže, od podprsenky, která mi prostě byla malá.


K čemu poznámky nevedly? K okamžitému obíhání baráku nebo čtvrti a k hledání si udržitelného, zdravého jídelníčku.


Trvalo mi, než mi tohle všechno došlo. Trvalo mi uvěřit tomu, že se mnou není nic špatně. Trvalo mi si uvědomit, že je naprosto v pořádku si koupit nové džíny v mojí velikosti, ne v ideální velikosti.


Teď se v českém prostoru velmi řeší otázky sebepřijetí a nadváhy, díky otevření tohoto tématu Ridinou Ahmedovou v podcastu Sádlo. A pod každým článkem s osobou s nad váhou, která mluví o sebepřijetí, se nutně objeví poznámka "aLE oBeZIta nEní ZDravÁ."


Zaprvé, jakýkoliv tělesný extrém není zdravý. A zadruhé, mluvit o sebepřijetí neznamená propagovat obezitu. Myslíte si, že člověk, který se vnímá jako bezvýznamný a špatný, bude mít motivaci nebo zájem se nějak měnit?


Během pandemie jsem přibrala. Vím to. Nevážím se, nevážila jsem se už celé roky, ale vidím to. Vnímám to, když jdu se psem do kopce. A chci tyto kila dát dolu. Ne proto, že jsem slyšela "měla by ses nad sebou zamyslet", ale protože se nechci zadýchávat. A chci, abych se v oblečení, ve kterém jsem se před rokem cítila skutečně spokojeně, cítila znovu tak.


Pokud máte někoho ve svém okolí, kdo přibral, nekomentujte to. Vaším dobrým úmyslem se pro druhou osobu nevytváří povinnost vaše slova tak přijmout - obzvlášť pokud byla řečena necitlivě a bez rozmyslu. Ta osoba to ví stejně tak, jak byste to o sobě věděli vy sami. Pokud s vámi o tom osoba mluví, přistupujte k tématu opatrně. I když o tom žertuje, nevíte, co za tím je. A hlavně, pokud o to nejste výslovně požádáni, tak neraďte!





29 views0 comments